Dialekty v rámci centrálního jihoslovanského (chorvatsko-srbského) diasystému

Úryvky z mé diplomové práce na téma "Čakavská dialektální literatura", z kapitoly o čakavském dialektu.

V současné době se v jihoslovanské oblasti vyskytuje pět spisovných jazyků - k západní jihoslovanské větvi patří slovinština, chorvatština, srbština a k východní pak bulharština a makedonština (podoba spisovného jazyka na území Bosny a Hercegoviny je zatím ještě nevyjasněná a patří spíše k problematickým politickým otázkám, než odborným lingvistickým problémům). Chorvatský a srbský jazyk (včetně jejich dialektů) tvoří přibližně od 9. století jeden jazykový systém, který se dříve obvykle nazýval „chorvatsko-srbský diasystém“ a v poslední době se pro něj uplatňuje také název „centrální jihoslovanský diasystém“, tedy diasystém dialektů nacházející se mezi slovinštinou na severozápadě a bulharštinou a makedonštinou na jihovýchodě. V rámci tohoto diasystému se bude celý můj další výklad pohybovat.

...

Současný stav centrálního jihoslovanského diasystému je podle Brozoviće charakterizován nečekaně malým počtem dialektů, výrazným nepoměrem mezi rozšířením jednotlivých dialektů a územní rozdrobeností a izolovaností oblastí, které náležejí ke stejnému dialektu. Příčiny územní rozdrobenosti a izolovanosti, jak jsem již uvedl, spočívaly ve způsobu a průběhu migrací. Tyto migrace spolu s konvergentním vývojem štokavštiny zapříčinily i naprostou územní a početní převahu štokavského nářečí nad kajkavským a čakavským. Během migrací rovněž řada dialektů zanikla, nebo podlehla nivelizaci (zejména štokavské dialekty). Výsledkem je podle Brozoviće v současnosti zhruba poloviční počet dialektů na území chorvatsko- srbského diasystému, než jaký by bylo možno očekávat vzhledem k jeho rozsáhlosti a kulturně politické i geografické roztříštěnosti. Jejich počet stanovil Brozović podle své (dnes všeobecně přijímané) koncepce na 23. (z toho je 6 kajkavských, 6 čakavských, 7 štokavských a 4 torlacké).

Pojmem nářečí je v novější chorvatské a srbské dialektologii většinou označována skupina dialektů - viz Brozović, str. 13 (narozdíl od některých českých učebnic, kde mezi pojmy dialekt a nářečí není významový rozdíl). Dále je třeba podotknout že chorvatská nářečí jsou označena podle toho, jestli ve významu zájmena „co“ užívají zájmen ča, kaj, nebo što. Jednotlivé dialekty se pak dále člení většinou podle reflexe jatu (ikavská, ekavská, ikavsko-ekavská, jekavská/ijekavská) a podle konkrétní realizace zmiňované varianty zájmena „co“ (čakavská, cakavská, cokavská; štokavská, štakavská, šćakavská, ...)

Čakavské dialekty jsou:

Brozovićovo rozdělení přejímá i Lisac a doplňuje ho odpovědí na otázku „Které dialekty je možno považovat za chorvatské?“ tím, že „chorvatské jsou všechny kajkavské dialekty, všechny čakavské dialekty a Chorvaté užívají také 4 štokavské dialekty (slavonský, západní, východohercegovský a východobosenský).“ Dále Lisac konstatuje, že většina Chorvatů nejen v současnosti, ale i v minulosti hovořila štokavskými dialekty, že chorvatské novoštokavské idiomy mají jednotnou fyziognomii, ale že i dialekty ostatních nářečí (čakavského i kajkavského) ovlivnily chorvatskou podobu standardní novoštokavštiny.

návrat na začátek